..absurdnidrama.wz.cz.. David Matásek a Ladislav Mrkvička v Pokoušení v provedení Stavovského divadla (režie Charles Marowitz)
Co se takhle oběsit?

Čekání na Godota (S. Beckett)
Eseje

Absurdní drama (Zdeněk Hořínek)
článek převzatý ze serveru DIVADLO.CZ

Absurdní drama je žánr DRAMATU, lokálně a historicky omezený na Evropu a Severní Ameriku druhé poloviny 20. stol. Souhrnným termínem ad. se označuje tvorba poválečných dramatiků, kteří nazírali život a svět v kategoriích absurdity - groteskního zpracování metafyzické úzkosti pramenící z existenciální nejistoty, z absence hierarchizovaných hodnot.
Zobrazování světa tak, aby byly zdůrazněny jeho absurdní aspekty, může být založeno hlouběji než běžné obsahové žánry. Ve sféře umění by bylo zřejmě možné identifikovat celou "estetiku absurdity" a mohli bychom pak hovořit také o uměleckém směru, podobně jako když se mluví o expresionismu nebo verismu.
pp

Absurdismus zpopularizoval anglický kritik a teoretik Martin Esslin (1961). Zahrnul do něj zejména díla Samuela Becketta a EugŹna Ionesca, dále Arthura Adamova (Pingpong, 1954, Paolo Paoli, 1957), Jeana Geneta a jejich četné stoupence a blížence (Boris Vian, Fernando Arrabal, Harold Pinter, Edward Albee aj.). Za předchůdce bývají považováni Georg Büchner (Vojcek, 1836), Christian Dietrich Grabbe (Žert, satira, ironie a hlubší význam, 1822), Alfred Jarry (Ubu králem, 1896), Franz Kafka i dadaisté. Absurdní komika měla bohatou tradici zvláště v Anglii - nonsensové verše a říkanky zvané nursery rhymes (Edward Lear, Lewis Carroll).
Kategorie absurdity zaujímala důležité místo ve filozofii existencialismu (třebaže Sartrovy ani Camusovy hry se za ad. nepovažují). Albert Camus jí věnoval knihu esejů Mýtus o Sisyfovi, 1943. Zdrojem absurdity je mu ztráta metafyzických a etických jistot ("absurdno je hřích bez Boha"), pocit vyhnanství ("ve vesmíru náhle zbaveném iluzí a světla se člověk cítí jako cizinec"), roztržka mezi člověkem a světem ("absurdno se rodí z rozporu mezi lidským voláním a nerozumným mlčením světa").

Podle Esslina předvádí divadlo absurdity obraz rozpadajícího se světa, který ztratil svůj jednotící princip, svůj význam a účel. Charakteristické rysy ad. (pocit osamělosti jedince ve světě, nemožnost poznat pravou podstatu světa, změnit jej, nemožnost poznat podstatu svého já, nemožnost se dorozumět, vědomí nesmyslnosti existence) se odrážejí i v proměnách dramatické struktury a techniky: rozplývavost dramatického charakteru (antipsychologismus), absence účelného jednání a s ní související likvidace dramatického příběhu v tradičním smyslu, znesnadnění smysluplného dialogu (jazyk se stává prostředkem ne-dorozumění), smazávání hranic mezi tragičnem a komičnem (žánrový synkretismus).

Charakteristickým způsobem zpodobení skutečnosti je pro ad. parabola, vytvářející absurdní paradigmata základních lidských situací a vztahů. Výrazové prostředky ad. sahají od osobitě modifikovaného naturalismu (zejména v hrách anglického dramatika Harolda Pintera - Správce, 1960) až k prvkům fantaskním a snově vizionářským. Samuel Beckett a ještě častěji EugŹne Ionesco využívají rozmanitých scénických metafor názorně poukazujících k absurdní situaci: v Beckettových Šťastných dnech, 1961 se hrdinka propadá do země, ve Hře, 1963 jsou postavy umístěny v urnách, z nichž vyčnívají hlavy, v Ionescových Židlích, 1952 nahrazují davy hostů prázdné židle, v Amédée aneb Jak se ho zbavit, 1954 má dvojice manželů v ložnici obrovskou mrtvolu, jež stále roste.

Tradiční dramatickou zápletku suplují v ad. nové způsoby KOMPOZICE DRAMATU. Samuel Beckett pracuje s variacemi tématu a děje, který není doveden k řešení (není-li zápletky, není ani rozuzlení). V Čekání na Godota, 1953 se proces čekání stává šifrou lidské existence a napětí mezi nadějí a opakovanou frustrací se promítá do kvazihudební kompozice příznačných motivů, akčních i slovních, pozitivních (motiv spásy, evangelní motiv dobrého lotra, jemuž bylo odpuštěno, a ovšem motiv záhadného pana Godota) a především negativních (motiv dezerce, rozchodu, sebevraždy, fyzického strádání a duševní bídy lidské existence). Konec hry, 1957 se odehrává po jakési katastrofě , ve vylidněném prostoru, kde poslední reprezentanti lidstva očekávají definitivní konec. Jean Genet kombinuje pirandellovské postupy (skutečnost a iluze, tvář a maska, princip zrcadlení ve Služkách, 1947 a v Balkónu, 1957) s blasfemickou ritualizací (Černoši, 1959). EugŹne Ionesco přivádí situace ad absurdum kvantitativním hromaděním nebo růstem slov i akcí, argumentů i předmětů, živého i mrtvého. V Plešaté zpěvačce, 1950 satiricky vrší banality konverzace a zpochybňuje i zákon kauzality, v Novém nájemníkovi, 1953 znásobuje kusy nábytku až do úplného zastavění jeho majitele, v aktovce Budoucnost je ve vejcích, 1951 předvádí absurdní hrůzu nekonečného množení.
Oleg Sus rozlišil trojí typ absurdity: 1) existenciální; 2) koordinovanou (relativní); 3) případkovou (nonsens - souvisí s absurdismem hravě nesmyslným spojováním slov a představ, ale nemíří k vyjádření pocitu životní absurdity).
Absolutizované pojetí absurdity, vyjadřující totální absurditu lidského údělu, dostalo svůj výraz ve většině her Beckettových (vedle Čekání na Godota zejména v Konci hry) i v některých hrách Ionescových (zvláště Židle a Král umírá, 1961).

Absurdita relativní, založená na dialektice absurdního a rozumného, se uplatňuje v mnohých Ionescových aktovkách, kde absurdní komika slouží jako hyperbolický prostředek satiry. V Lekci, 1951 je akt zkoušení pojat jako mocenský boj, v němž Profesor doslova likviduje svou Žákyni, v Třeštění ve dvou, 1962 je absurdními prostředky demonstrována anatomie hádky mezi milenci. Edward Albee využívá ve hře Kdo se bojí Virginie Woolfové (1962, česky též Kdopak by se Kafky bál) absurdní techniky k zobrazení krutých manželských "her".

Do sféry relativní, koordinované absurdity spadají i díla "socialistické" absurdní dramatiky, jak ji zejména v šedesátých letech produkovali všestranný polský satirik Sławomir Mrożek a český dramatik Václav Havel. Umělá absurdní komika je prostředkem k demaskování absurdity skutečného života v socialistickém režimu. Mrożek přivádí ad absurdum byrokratické instituce (Policajti, 1958), společenskou manipulaci (Karel, 1960, Striptýz, 1961) a zásahy do soukromého života (Mučednictví Petra Oheye, 1959) atd. Václav Havel míří svými fiktivními modely ke komplexnímu postižení absurdních zákonů, podle nichž funguje, resp. nefunguje společenský systém. Ve Vyrozumění, 1965 předvádí na jednom typickém úřadu principy řízení totalitního režimu - reforma systému není možná a charakteristickým směrem děje se stává pohyb v kruhu. Dostává-li se do zorného pole i problematika existenciální (Zahradní slavnost, 1963, Ztížená možnost soustředění, 1968), je absurdní úděl člověka opět viděn v relaci ke společenským podmínkám (nesvoboda, konformismus, manipulace - redukované lidství "člověka systemizovaného").

06.11.2005 19:20 Zdeněk Hořínek

zpět na výpis článků
Aktuality

11.9.2007
U příležitosti dalšího pěkného výročí byl přidán nový autor (Adolf Hoffmeister) a jeho dvě hry, Hřbitov aut Fernanda Arrabala (opět péčí Kaaxe) a také D.I.Charms.

20.5.2007
Velká aktualizace - přidáni noví autoři, díla, literatura, esej...

21.8.2006
Při výročí okupace jsem promazal guestbook totálně zahlcený spamy a přidal antispamovou ochranu ;).

28.12.2005
Nová recenze - Emigranti v divadle Komedie

1.12.2005
16.12. má v divadle Komedie premiéru hra Sławomira Mrożka Emigranti. To a hodně dalších tipů najdete v kalendáři.

27.11.2005
Tip na literaturu - Slovenská absurdná dráma (viz literatura).