..absurdnidrama.wz.cz.. Václav Havel - Zahradní slavnost (Divadlo Na tahu)
Nebuď smutnej, Vaňku

Audience (V. Havel)
Díla: Čekání na Godota (Beckett, Samuel)

V Čekání na Godota přivedl na jeviště čtveřici aktérů, kteří znovu předvedli mystérium o životě člověka, o trpkém vědomí nezacílenosti naší existence, o iluzorní touze po tom, aby nám kdosi zvenčí (Godot? Bůh? Bůh Godot?) vložil do bezbřehé a nepostižitelné anarchie bytí alespoň minimální zachytitelný smysl. Beckett napsal hru o lidských bytostech (o nás všech) odsouzených k bludné pouti ke konci, již lze vyplňovat pouze čekáním a toto čekání slovy. V této tragikomedii o dvou dějstvích, jak zní podtitul Čekání na Godota, se setkáme s Vladimírem a Estragonem, dvěma muži, kteří tráví svůj čas hovory kdesi pod suchým stromem na cestě od někud někam (od nikud nikam?) a čekají na jakéhosi pana Godota, který ovšem nepřichází. Nepřišel-li jeden den, pokračuje hra čekáním ve dni dalším. Godot se však opět nechá ústy dítěte slyšet, že má mnoho práce, že možná zítra. Mezitím se s oběma muži na chvíli zastaví jistý Pozzo, muž, jenž s sebou na provaze vede dalšího muže slepě a mlčky vykonávajícího pánovy rozkazy, Luckyho. Luckymu se v nestřežené chvíli podaří získat na svou hlavu klobouk a rozohní se a nahlas před ostatními muži, kteří se ho snaží spoutat a zbavit ho klobouku, prezentuje své (doopravdy své?) myšlenkové pochody. Závěrečné rozhodnutí k odchodu zůstává pouze v rovině slova, Didi a Gogo zůstávají bez hnutí stát.

Čekání na Godota napsal Samuel Beckett ve francouzštině. Z rukopisu hry se můžeme dozvědět, že se tak stalo mezi 9. říjnem 1948 a 29. lednem 1949. Když pak po dvaceti letech obdržel Nobelovu cenu za literaturu, prohlásil: Čekání na Godota jsem začal psát proto, abych se trochu pobavil, abych si odpočinul od té strašné prózy, kterou jsem tehdy psal. A přitom tato přelomová hra málem nikdy nespatřila divadelní prkna. Třicet pět divadelních ředitelů ji odmítlo! Podle některých byl rukopis hloupým vtipem, pro jiné hra představovala nepochopitelnou, a proto také nehratelnou hloupost, pouhé předvádění se, které si hraje na něco rádoby nového. Renomovaná pařížská divadla přece nebudou uvádět špatné hry. Introvertní a spíše nesmělý a samotářský Beckett nedokázal nabídnout své texty ostatním (vždyť jeho prvního románu Murphy se v počátcích prodalo pouhých třicet výtisků!), natož aby je před nimi dokázal obhájit. Tuto aktivitu za něho vykonávala jeho oddaná manželka Suzanne. Když neuspěla u vedení divadel, obrátila se přímo na jednoho z režisérů, na Rogera Blina, který v prostředí literární avantgardy nebyl neznámou osobností. O Beckettovi jsem něco věděl, vypráví ve svých vzpomínkách a rozhovorech Blin, svého času navštěvoval surrealisty a Tristana Tzaru, jemuž se Čekání na Godota velmi líbilo, a hodně mi o něm vyprávěl. Okamžitě mě uchvátil humor a provokace té hry (…) Vzrušovala mě možnost, že bych ji uvedl na scéně. Více než rok k tomu však nenašel příležitost, až zapracovala náhoda a osobnost divadelníka, zakladatele a ředitele Théâtre de Babylone Jeana-Marie Serreaua. Ačkoli bylo jeho divadélko otevřeno teprve na jaře 1952, na konci stejného roku bylo na pokraji krachu — finančního i diváckého. Serreau Blinovi velkodušně nabídl, aby mu pomohl zakončit divadelní provoz se ctí: Musím sbalit krám, tak ať to skončí něčím krásným!, řekl tehdy ředitel divadla. Začalo se zkoušet. Zkoušky netrvaly dlouho, hra totiž byla téměř připravena. Již několik měsíců se herci Lucien Raimbourg, Pierre Latour a Jean Martin scházeli u Rogera Blina a společně na textu pracovali, aniž by si byli vždy zcela jisti, co sám autor přesně zamýšlel. Text se jim zdál jednoduchý na zapamatování, dialog byl jasný, skládal se z krátkých, banálních a proto jednoznačných vět. Potíže měli herci spíše s přesnou Beckettovou interpunkcí, která má pro formulaci textu zásadní význam. Z běžných slov — jejich protichůdným řetězením, podivným opakováním a nepředvídatelnými obraty tak vznikal abstraktní, až snový svět.

Premiérové publikum bylo zpočátku nutně zmateno, při prvních replikách dvou pobudů hovořících spolu v podvečer kdesi na cestě pod stromem se (možná právem) obávalo nudy. Postupně však začalo v dialogu Vladimíra s Estragonem odhalovat skryté roviny a po závěrečném padnutí opony a bouřlivém potlesku mohl slavný dramatik Jean Anouilh napsat oslavný článek s názvem Godot, aneb Pascalovy Myšlenky v podání bratrů Fratellini. Vše další se odehrávalo ráz na ráz, ačkoli inscenace měla pramalou propagaci (finanční potíže divadlu takřka žádnou neumožnily), bývaly další reprízy beznadějně vyprodány, milovníci divadla se chodili podívat na skutečně nové divadlo a pařížští snobové rychle pochopili, že kdo TO neviděl, nemůže do společnosti. Divadlo bylo na další sezónu zachráněno.

Hra představená na scéně Théâtre de Babylone zapůsobila tedy na diváky jako zjevení. Muži vedoucí nikam nevedoucí dialogy, příběh bez konce, nepochopitelná slova a bizarní jednání jednotlivých postav. To vše v tmavých oblecích, s klobouky na hlavách a v jednoduché dekoraci s náznakem cesty a suchým stromem. Šok, rozhořčení, nepochopení. Zároveň však uvědomování si, že cesta na níž Didi a Gogo jsou, může být cestou, po níž kráčíme též. Na začátku je dobré vědět, kam jdeme. Člověk pak skoro ani nemá chuť někam chodit, řekl prostřednictvím postavy Maloneho Beckett v románu Malone umírá. Avšak Vladimír s Estragonem nejenže nevědí, kam jdou, ale ani kde jsou. Jejich nikdy nekončící příběh je postižen temnotou roztahující se prázdnoty. Žijeme spolu s nimi érou prázdnoty, v níž se bavíme k smrti. Čekání na Godota může být metaforickou hříčkou, v níž Godot je bůh, stejně tak jako může být groteskou, v níž je Godot klaun. Jindřich Veselý kdysi o Čekání na Godota napsal, že je to „krutá hra“, protože nedává odpovědi na vyřčené otázky. V tom však je právě její výhoda a její síla. Nicméně hra není snad ani tak krutá, jako je v tomto ohledu pravdivá. Tou pravdou, onou odpovědí, by snad mohl být Godot — ale je tomu tak opravdu? A je to vůbec podstatné? Godot přirozeně vždy zajímal Beckettovy vykladače nejvíce. Kdo to je? Přesnou a vyčerpávající odpověď na tuto otázku snad nikdy (bohudík!) nedostaneme. Můžeme se dohadovat, že je Godot jistým ztělesněním dobra, ovšem proč pak tedy bije bratra onoho malého chlapce? Godot může být smyslem života, či pouhým žertem. Nebylo by toto kruté pro všechny, kdo sní o závažnosti bytí? Ostatně, jakkoliv lákavé je uvažovat nad tím kdo, nebo co je Godot, přitahuje mě více otázka, jakou že prosbu to k němu Vladimír a Estragon vlastně vznesli, na co že se ho to chtěli zeptat.

Čím méně slov, tím více citů je za nimi. Čím méně svobody, tím více Čekání na Godota rozumíme. Není proto jistě náhodou, že tuto hru velmi dobře přijali vězni. Snad je to tím, že dívá-li se na ni člověk přes mříže, nachází odpovědi na ony „kruté“ otázky. Otázka konkrétních podobností světa Beckettovy hry se světem vězení je zajímavá, možná o to více, že stejně tak jako vězení, je i místo, v němž Valdimír s Estragonem čekají na Godota, místem s nedostatkem vnějších podnětů. Co budeme dělat?, zní snad nejčastější otázka této hry. Pokud je však na této hře něco krutého, pak je to ubíjející všednost, s níž se postavy plouží kamsi v dál, bez velkého cíle, bez velkého nebezpečí, a přesto nemajíce klid. Přijde klid, až přijde Godot? V tomto případě je odpověď velmi nejasná. Kdo kdy řekl, že má Godot takovou moc? Teatrolog Zdeněk Hořínek tvrdí: Vladimír a Estragon čekají na tajemného pana Godota, v němž z neznámých důvodů spatřují poslední šanci svých promarněných životů… Nemohou odejít, protože čekají na Godota… Naděje se umenšuje, pocit zoufalství a marnosti vzrůstá, ale ortel zůstává nevyřčen. Zní to snad paradoxně, ale Čekání na Godota je hra o naději. Může tedy být Godot nadějí? Rozhodně ne stoprocentní, ale může.

Připomeňme si proto na závěr jeden vtip (ale je to skutečně jen vtip?) z pera C. G. Junga — Co nejhoršího dělá ďábel lidem v pekle? Nechává je čekat. A nám nezbývá než se dětinsky a naivně zeptat — na Godota?

Petr Christov
(převzato z předmluvy vydání Větrné mlýny, 2005)

zpět na výpis děl
Aktuality

11.9.2007
U příležitosti dalšího pěkného výročí byl přidán nový autor (Adolf Hoffmeister) a jeho dvě hry, Hřbitov aut Fernanda Arrabala (opět péčí Kaaxe) a také D.I.Charms.

20.5.2007
Velká aktualizace - přidáni noví autoři, díla, literatura, esej...

21.8.2006
Při výročí okupace jsem promazal guestbook totálně zahlcený spamy a přidal antispamovou ochranu ;).

28.12.2005
Nová recenze - Emigranti v divadle Komedie

1.12.2005
16.12. má v divadle Komedie premiéru hra Sławomira Mrożka Emigranti. To a hodně dalších tipů najdete v kalendáři.

27.11.2005
Tip na literaturu - Slovenská absurdná dráma (viz literatura).